Napsala:Jana Tvrdíková
,,Dobrý den." ozve se najednou ze dveří.
Otočím se a koukám.Nevím kdo jsem,kde jsem,ani kdo je ten člověk co stojí ve dveřích.
,,Kdo jste?"¨zeptám se nesměle.
,,Já jsem vrchní ošetřovatel této nemocnice,slečno." odpoví
,,Bože!" zděsím se.
Jak jsem se tu vzala?Proč tu vlastně jsem?Z mého zděšeného uvažování mě vytrhne až druhá osoba,která se představí
jako dr. Herman.Od něj jsem se dozvěděla,že mě nějaký kluk našel ležet v lese s rukou plnou prášků.Vůbec jsem si
nemohla na nic vzpomenout,ale nakonec se mi přece jen něco vybavilo.Cítím se hrozně po zjištění,že mám zlomené
žebro,otřes mozku a ještě k tomu výron kotníku.Předtím než jsem tu ležela jako lazar,jsem byla na nejlepší cestě
se dostat na taneční školu.Teď už se mi můj sen být profesionální tanečnicí nejspíš rozplyne.Při této vzpomínce je
mi do pláče,tak dlouho se snažím vypracovat až na vrchol a stačí jeden okamžik a všechno je v háji!Zazvoním na
sestru a když přijde,se strachem v hlase se jí ptám jestli si myslí,že ještě někdy budu moci tancovat.Zamyslí se
a já čekám už jen to nejhorší.Její hlas mi připadá zastrašující,ale když řekne: ,,Myslím,že tak nejdéle za půl
roku budeš moci jít na příjmací zkoušky,'' štěstím mi uplně začnou slzet oči.Jakmile sestra uvidí jak jsem šťastná,
sedne si ke mě a já jí povím jak strašně moc toužím být tanečnicí.
Po dlouhém povídání se sestrou Karin jsem byla unavená a tak jsem šla spát.
Druhý den mě probudila plačící matka,která už od časných ranních hodin sedělau mé postele.Hned jak viděla,
že se probouzím,začala mě objímat a vyptávala se jak se mi to všechno stalo,ale já si na nic nemohla vzpomenout.
Po dlouhém vzpomínání jsem řekla,že si pamatuji jak jsem šla po lese a pak už jen probuzení v nemocnici.V tu chvíli
vešel do pokoje doktor a řekl,že mě tak za týden pustí domů.
,,Hurá!" vykřikla jsem šťastně.
,,Pane doktore zajímalo by mě co se v tom lese vlastně stalo."zeptala jsem se.
,,Ten kluk co tě našel říká,že jsi nejspíš narazila do stromu a spadla přímo na kámen." odpověděl pan doktor.
Moje další otázka směřuje na toho kluka.Vlastně ani nevím komu mám poděkovat za záchranu.
,,Představil se jako Honza Veselý." říká doktor.
,,Jéé!" říkám si v duvhu.To je moje tajná láska.
,,Sakra." pomyslím si.
Škoda,že jsem se neprobudila dřív,třeba by mě i políbil.Já jsem,ale pitomá!Vždyť má holku.No ale co kdyby náhodou.
Úplně zasněná myslím jen a jen na Honzu.Kdyby jsem se mu tak líbila.No nic už nad tím nebudu radši přemýšlet.
,,Mami,přijde za mnou táta?" zeptám se najednou.
,,Asi me.Má teď moc práce a je ve služební cestě." odpovídá mi maminka pohotově.
,,To je škoda." říkám si.
Moc jsem se těšila až ho zase uvidím.Pořád někde jezdí.Mamince se to také nelíbí.Říká,že by si měl najít jinou práci
což on nikdy nedopustí.Maminka odešla a já po obědě spala.Hnes jak jsem se probudila,musela jsem na vyšetření.
Moc se mi tam nechtělo,ale co jsem mohla dělat.
Po všech těch docela otravných vyšetřeních se najednou otevřely dveře a z nich vykoukla krásná kytice
řlutých růží.Začala jsem se smát a volat:,,Tati ty si zlatej!"
Ale omyl.Táta to nebyl.Jakmile se dveře otevřely dokořán a já uviděla Honzu,úplně jsem oněmněla úžasem.
,,Ahoj Ivčo.Jak se máš?Doufám,že tě to už moc nebolí." vyhrkl na mě.
,,Honzo,kde se tady bereš?" odpověděla jsem užasle.
,,Tak mě zajímalo jak se ti vede." řekl
,,To je skvělý že sis na mě vzpoměl.Musím ti poděkovat za záchranu." rozplývala jsem se.
Honza jenom řekl,že to nic nebylo,předal mi květiny a musel se rozloučit.Jakmile odešel,zhroutila jsem se na postel
v slzách.Vlastně ani nevím proč.Tento den zase utekl jako voda a na další ráno za mnou přišla má nejlepší
kamarádka Sabina.Propovídali jsme skoro celý den,teda alespoň to tak vypadalo.Pardon!Musím se omluvit.
Propomlouvali.A to je docela dost veliký rozdíl.Sabina mi vyprávěla o svých prázdninách,výletech,ale hlavně a svém
nové, klukovi Honzovi.Uplně ve mě hrklo!V hlavě mi běhala otázka jestli to není MŮJ Honza.Ale nakonec jsem si
řekla,že by to musela být veliká náhoda.nebudu se jí ptát,mohla bych jí zkazit náladu a to nechci.Když to bude
Honzatak co...najdu si někoho jiného.Když se mu líbí Sabina,tak ať jim to vyjde.Nejdříc,když začala o Honzovi,
bylo mi skoro do pláče,ale teď už jsem v pohodě.Hned potom co Sabina odešla,začala mě z myšlenky,že Sabina
chodí s Honzou bolet hlava a dokonce jsem začala brečet i přetože jsem si slíbila,že brečet nebudu.Ještě to ho
dne jsem musela jít znovu na vyšetření.Zjistila jsem,že hlavu už mám v pořádku a všechno ostatní se hojí dobře.
Hned po vyšetření jsem usnula jako dřevo,protže jsem byla strašně unavená.
Další den jsem se probudila docela brzo a hned jsem se podívala na postel vedle mě.Ležel tam a spal krásný,
blonďatý kluk.Nevím kolik mu mohlo být,ale snad kolem 17-ti.Dnes je velká vizita a já se těšila až z úst doktora
uslyším:,, Slečno,pozítří Vás pustíme do domácá péče."
Tohoto ortelu jsem se dočkala,ale ještě s dodatkem:,,Tancovat,chodit a běhat až za 2 měsíce!"
,,No hurá!" alespoň že nic horšího.
Po skončení vizity jsem už věděla jméno toho kluka co leží vedle mě.Jmenuje se Michal Novák a je mu 18let.
Vůbec jsem s ním nemluvila,jelikož se ještě neprobudil.Po vizitě se to změnilo a povídali jsme si.Vím o něm spoustu
věcí,ale nevím jestli má holku.Na to jsem se ho radši nezeptala.Bylo by mi to trapné.Jak jsme si pořád povídali,
byla už docela noc a proto jsme se rozhodli jít spát.Ríáno bylo krásně,teplé a slunečně.Na poslední postely ležela
Hanka.S tou jsem se seznámila hned.Měla zánět slepého střeva a tenkrát jí bylo 12let.Já s Míšou jsme si dobře
rozumněli a Hanka nás vždycky poslouchala.Nevadilo nám to.protože jsme věděli,že spoustě věcem ještě moc nerozumí.
Jak jsne se tak s Michalem pořád bavily,úplně mě opouštěla myšlenka na Honzu.Už mě skoro vůbec nezajímal.Po
prohýřené noci jsem se probudila až když Michal odcházel z pokoje,jelikož přišla moje maminka.Přinesla mi spoustu
bonbonů a krásnou plyšovou želvičku s přáním brzkého uzdravení od babičky.Tanhle den je pro me posledním v
nemocnici.Zítra,až se probudím,tak půjdu domů.Když se nad tím zamyslím,takse mi odsud ani moc nechce.Důvod?
Michal!Strašně moc si rozumíme a já se do něj nejspíš zamilovala.vypadá to,že holku nemá,protože mu nikdo nevolal,
ani tu nebyl.Konečně nějaké štěstí.Odpoledne se za mnou stavila Sabina.Sedla si na postel a řekla:,,Musím ti něco
říct."
,,Co?" ptám se nedočkavě.
,,Moc tě nepotěším a možná budeš naštvaná." řekla.
,,Tak povídej!" řekla jsem odhodlaně.
,,Můj nový kluk se jmenuje Honza." řekla smutně.
,,Ale to já přece vím." povídám netrpělivě
,,Honza Veselý.Ten co se ti líbí.Promiň."odpověděla.
,,To je dobrý,mě už se stejně líbí někdo jiný." odpovím vesele a přitom se podívám na Michala a on na mě.
V duchu doufám,že mu to došlo.Sabina byla z mé reakce přěkvapená,ale určitě byla ráda,že se na ní nezlobím.
Nakonec její návštěvy jsem jí seznámila s Michalem.než odešla,stačila jsem jí pošeptat,že se mi líbí.Když Sabina
odešla,chvíli jsem koukala do zdi,ale ne moc dlouho,z mého zamyšlení mě vytrhl Míša.
,,To si myslela vážně?" řekl mile.
,,Co?ů odpovím nechápavě.
,,To že se ti líbím." vysvětlil mi.
,,Jak to víš?Já to řekla potichu." řekla jsem stydlivě.
,,To už máš jedno,ale myslela?" opakoval.
,,Jo myslela." usmála jsem se o zčervenala.
Teď jsem se mu podívala přímo do jeho studánkových očí a zeptala se jestli někoho má a jak jsem na tom u něj já.
Moje naděje byla velká jak řekl a já jsem se málem rozbrečela.nějakou dobu jsme se dívali do očí a najednou jsem
si všimla jak se Michal zvedl z postele a jde rovnou ke mě.Cítila jsem jeho ruce na svých a potom mě začal něžně líbat.
Bylo to krásný a mě bylo líto,že už zítra půjdu domů.Jakmile jsem mohla mluvit,musela jsem mu oznámit,že zítra
půjdu domů.Ze začátku byl smutný,ale když jsem mu slíbila,že za ním budu každý den chodit,už se mu nálada zlepšila.
Celé odpoledne a skoro celou noc jsme si povídali a každou chvíli se líbali.V tuhle chvíli jsem si na Honzu už nevzpoměla.
Ráno jsem šla domů.Docela jsem se těšila až ulehnu do své postýlky a budu se dívat na svou sbírku plakátů.
Těch mám docela dost.Konečně ležím v postely a koukám kolem sebe.Nic se tady nezměnilo.Rozhlížím se po pokoji,ale
volá na mě mamka,že mám návštvěu.Je zto Sabina.Hned jak vešla do pokoje mi nakázala,ať zavřu oči a nastavím ruku.
Vůbec jsem netušila co chystá,ale co přišlo potom by mě nikdy nenapadlo.Na ruku jsem dostala sadu stříbrných šperků
a když jsem otevřela oči,uviděla jsem všechny své kamarády ze třídy a všichni křičely:,,Překvapení!" a potom ještě
,,Všechno nejlepší k narozeninám."
To bylo strašně krásný.Všichni se dobře bavily a dokonce i já.Když už chtěli všichni odejít,poprosila jsem Sabinu
jestli by mě nedoprovodila do nemocnice.Jak jsem čekala,souhlasila.Cestou do nemocniceš jsme jeli okolo parku
ve kterém krásně kvetly růže.
V nemocnici jsem pak potkala sestru Karin i pana doktora Hermana.Ptali se me jak se mi daří,ale já už byla
nedočkavá,takže jsem je odbila strohou odpovědí a rychle spěchala do Michalova pokoje.Sabina šla těsně za mnou a když
jsme společně vešli do dveří,sledovala můj obrovský údiv.Podívala jsem se na Michalovu postel,která byla prázdná.Bylo
mi divné proč tu Michal není a tak jsem dopajdala do sesterny a zeptala se Karin proč už tu Michal není.Karin mi řkla,že
Michalova operace dopadla dobře tak mohl jít domů.To je hrozný,nemám jeho číslo na mobil ani adresu.Už ho nikdy
neuvidím.Když jsem vyšla před nemocnici,už jsem zase plakala.Hned jak mě Sabina viděla,zeptala se:,,Co se stalo?
A co Michal?Jak se má?"
,,Dobrý den." ozve se najednou ze dveří.
Otočím se a koukám.Nevím kdo jsem,kde jsem,ani kdo je ten člověk co stojí ve dveřích.
,,Kdo jste?"¨zeptám se nesměle.
,,Já jsem vrchní ošetřovatel této nemocnice,slečno." odpoví
,,Bože!" zděsím se.
Jak jsem se tu vzala?Proč tu vlastně jsem?Z mého zděšeného uvažování mě vytrhne až druhá osoba,která se představí
jako dr. Herman.Od něj jsem se dozvěděla,že mě nějaký kluk našel ležet v lese s rukou plnou prášků.Vůbec jsem si
nemohla na nic vzpomenout,ale nakonec se mi přece jen něco vybavilo.Cítím se hrozně po zjištění,že mám zlomené
žebro,otřes mozku a ještě k tomu výron kotníku.Předtím než jsem tu ležela jako lazar,jsem byla na nejlepší cestě
se dostat na taneční školu.Teď už se mi můj sen být profesionální tanečnicí nejspíš rozplyne.Při této vzpomínce je
mi do pláče,tak dlouho se snažím vypracovat až na vrchol a stačí jeden okamžik a všechno je v háji!Zazvoním na
sestru a když přijde,se strachem v hlase se jí ptám jestli si myslí,že ještě někdy budu moci tancovat.Zamyslí se
a já čekám už jen to nejhorší.Její hlas mi připadá zastrašující,ale když řekne: ,,Myslím,že tak nejdéle za půl
roku budeš moci jít na příjmací zkoušky,'' štěstím mi uplně začnou slzet oči.Jakmile sestra uvidí jak jsem šťastná,
sedne si ke mě a já jí povím jak strašně moc toužím být tanečnicí.
Po dlouhém povídání se sestrou Karin jsem byla unavená a tak jsem šla spát.
Druhý den mě probudila plačící matka,která už od časných ranních hodin sedělau mé postele.Hned jak viděla,
že se probouzím,začala mě objímat a vyptávala se jak se mi to všechno stalo,ale já si na nic nemohla vzpomenout.
Po dlouhém vzpomínání jsem řekla,že si pamatuji jak jsem šla po lese a pak už jen probuzení v nemocnici.V tu chvíli
vešel do pokoje doktor a řekl,že mě tak za týden pustí domů.
,,Hurá!" vykřikla jsem šťastně.
,,Pane doktore zajímalo by mě co se v tom lese vlastně stalo."zeptala jsem se.
,,Ten kluk co tě našel říká,že jsi nejspíš narazila do stromu a spadla přímo na kámen." odpověděl pan doktor.
Moje další otázka směřuje na toho kluka.Vlastně ani nevím komu mám poděkovat za záchranu.
,,Představil se jako Honza Veselý." říká doktor.
,,Jéé!" říkám si v duvhu.To je moje tajná láska.
,,Sakra." pomyslím si.
Škoda,že jsem se neprobudila dřív,třeba by mě i políbil.Já jsem,ale pitomá!Vždyť má holku.No ale co kdyby náhodou.
Úplně zasněná myslím jen a jen na Honzu.Kdyby jsem se mu tak líbila.No nic už nad tím nebudu radši přemýšlet.
,,Mami,přijde za mnou táta?" zeptám se najednou.
,,Asi me.Má teď moc práce a je ve služební cestě." odpovídá mi maminka pohotově.
,,To je škoda." říkám si.
Moc jsem se těšila až ho zase uvidím.Pořád někde jezdí.Mamince se to také nelíbí.Říká,že by si měl najít jinou práci
což on nikdy nedopustí.Maminka odešla a já po obědě spala.Hnes jak jsem se probudila,musela jsem na vyšetření.
Moc se mi tam nechtělo,ale co jsem mohla dělat.
Po všech těch docela otravných vyšetřeních se najednou otevřely dveře a z nich vykoukla krásná kytice
řlutých růží.Začala jsem se smát a volat:,,Tati ty si zlatej!"
Ale omyl.Táta to nebyl.Jakmile se dveře otevřely dokořán a já uviděla Honzu,úplně jsem oněmněla úžasem.
,,Ahoj Ivčo.Jak se máš?Doufám,že tě to už moc nebolí." vyhrkl na mě.
,,Honzo,kde se tady bereš?" odpověděla jsem užasle.
,,Tak mě zajímalo jak se ti vede." řekl
,,To je skvělý že sis na mě vzpoměl.Musím ti poděkovat za záchranu." rozplývala jsem se.
Honza jenom řekl,že to nic nebylo,předal mi květiny a musel se rozloučit.Jakmile odešel,zhroutila jsem se na postel
v slzách.Vlastně ani nevím proč.Tento den zase utekl jako voda a na další ráno za mnou přišla má nejlepší
kamarádka Sabina.Propovídali jsme skoro celý den,teda alespoň to tak vypadalo.Pardon!Musím se omluvit.
Propomlouvali.A to je docela dost veliký rozdíl.Sabina mi vyprávěla o svých prázdninách,výletech,ale hlavně a svém
nové, klukovi Honzovi.Uplně ve mě hrklo!V hlavě mi běhala otázka jestli to není MŮJ Honza.Ale nakonec jsem si
řekla,že by to musela být veliká náhoda.nebudu se jí ptát,mohla bych jí zkazit náladu a to nechci.Když to bude
Honzatak co...najdu si někoho jiného.Když se mu líbí Sabina,tak ať jim to vyjde.Nejdříc,když začala o Honzovi,
bylo mi skoro do pláče,ale teď už jsem v pohodě.Hned potom co Sabina odešla,začala mě z myšlenky,že Sabina
chodí s Honzou bolet hlava a dokonce jsem začala brečet i přetože jsem si slíbila,že brečet nebudu.Ještě to ho
dne jsem musela jít znovu na vyšetření.Zjistila jsem,že hlavu už mám v pořádku a všechno ostatní se hojí dobře.
Hned po vyšetření jsem usnula jako dřevo,protže jsem byla strašně unavená.
Další den jsem se probudila docela brzo a hned jsem se podívala na postel vedle mě.Ležel tam a spal krásný,
blonďatý kluk.Nevím kolik mu mohlo být,ale snad kolem 17-ti.Dnes je velká vizita a já se těšila až z úst doktora
uslyším:,, Slečno,pozítří Vás pustíme do domácá péče."
Tohoto ortelu jsem se dočkala,ale ještě s dodatkem:,,Tancovat,chodit a běhat až za 2 měsíce!"
,,No hurá!" alespoň že nic horšího.
Po skončení vizity jsem už věděla jméno toho kluka co leží vedle mě.Jmenuje se Michal Novák a je mu 18let.
Vůbec jsem s ním nemluvila,jelikož se ještě neprobudil.Po vizitě se to změnilo a povídali jsme si.Vím o něm spoustu
věcí,ale nevím jestli má holku.Na to jsem se ho radši nezeptala.Bylo by mi to trapné.Jak jsme si pořád povídali,
byla už docela noc a proto jsme se rozhodli jít spát.Ríáno bylo krásně,teplé a slunečně.Na poslední postely ležela
Hanka.S tou jsem se seznámila hned.Měla zánět slepého střeva a tenkrát jí bylo 12let.Já s Míšou jsme si dobře
rozumněli a Hanka nás vždycky poslouchala.Nevadilo nám to.protože jsme věděli,že spoustě věcem ještě moc nerozumí.
Jak jsne se tak s Michalem pořád bavily,úplně mě opouštěla myšlenka na Honzu.Už mě skoro vůbec nezajímal.Po
prohýřené noci jsem se probudila až když Michal odcházel z pokoje,jelikož přišla moje maminka.Přinesla mi spoustu
bonbonů a krásnou plyšovou želvičku s přáním brzkého uzdravení od babičky.Tanhle den je pro me posledním v
nemocnici.Zítra,až se probudím,tak půjdu domů.Když se nad tím zamyslím,takse mi odsud ani moc nechce.Důvod?
Michal!Strašně moc si rozumíme a já se do něj nejspíš zamilovala.vypadá to,že holku nemá,protože mu nikdo nevolal,
ani tu nebyl.Konečně nějaké štěstí.Odpoledne se za mnou stavila Sabina.Sedla si na postel a řekla:,,Musím ti něco
říct."
,,Co?" ptám se nedočkavě.
,,Moc tě nepotěším a možná budeš naštvaná." řekla.
,,Tak povídej!" řekla jsem odhodlaně.
,,Můj nový kluk se jmenuje Honza." řekla smutně.
,,Ale to já přece vím." povídám netrpělivě
,,Honza Veselý.Ten co se ti líbí.Promiň."odpověděla.
,,To je dobrý,mě už se stejně líbí někdo jiný." odpovím vesele a přitom se podívám na Michala a on na mě.
V duchu doufám,že mu to došlo.Sabina byla z mé reakce přěkvapená,ale určitě byla ráda,že se na ní nezlobím.
Nakonec její návštěvy jsem jí seznámila s Michalem.než odešla,stačila jsem jí pošeptat,že se mi líbí.Když Sabina
odešla,chvíli jsem koukala do zdi,ale ne moc dlouho,z mého zamyšlení mě vytrhl Míša.
,,To si myslela vážně?" řekl mile.
,,Co?ů odpovím nechápavě.
,,To že se ti líbím." vysvětlil mi.
,,Jak to víš?Já to řekla potichu." řekla jsem stydlivě.
,,To už máš jedno,ale myslela?" opakoval.
,,Jo myslela." usmála jsem se o zčervenala.
Teď jsem se mu podívala přímo do jeho studánkových očí a zeptala se jestli někoho má a jak jsem na tom u něj já.
Moje naděje byla velká jak řekl a já jsem se málem rozbrečela.nějakou dobu jsme se dívali do očí a najednou jsem
si všimla jak se Michal zvedl z postele a jde rovnou ke mě.Cítila jsem jeho ruce na svých a potom mě začal něžně líbat.
Bylo to krásný a mě bylo líto,že už zítra půjdu domů.Jakmile jsem mohla mluvit,musela jsem mu oznámit,že zítra
půjdu domů.Ze začátku byl smutný,ale když jsem mu slíbila,že za ním budu každý den chodit,už se mu nálada zlepšila.
Celé odpoledne a skoro celou noc jsme si povídali a každou chvíli se líbali.V tuhle chvíli jsem si na Honzu už nevzpoměla.
Ráno jsem šla domů.Docela jsem se těšila až ulehnu do své postýlky a budu se dívat na svou sbírku plakátů.
Těch mám docela dost.Konečně ležím v postely a koukám kolem sebe.Nic se tady nezměnilo.Rozhlížím se po pokoji,ale
volá na mě mamka,že mám návštvěu.Je zto Sabina.Hned jak vešla do pokoje mi nakázala,ať zavřu oči a nastavím ruku.
Vůbec jsem netušila co chystá,ale co přišlo potom by mě nikdy nenapadlo.Na ruku jsem dostala sadu stříbrných šperků
a když jsem otevřela oči,uviděla jsem všechny své kamarády ze třídy a všichni křičely:,,Překvapení!" a potom ještě
,,Všechno nejlepší k narozeninám."
To bylo strašně krásný.Všichni se dobře bavily a dokonce i já.Když už chtěli všichni odejít,poprosila jsem Sabinu
jestli by mě nedoprovodila do nemocnice.Jak jsem čekala,souhlasila.Cestou do nemocniceš jsme jeli okolo parku
ve kterém krásně kvetly růže.
V nemocnici jsem pak potkala sestru Karin i pana doktora Hermana.Ptali se me jak se mi daří,ale já už byla
nedočkavá,takže jsem je odbila strohou odpovědí a rychle spěchala do Michalova pokoje.Sabina šla těsně za mnou a když
jsme společně vešli do dveří,sledovala můj obrovský údiv.Podívala jsem se na Michalovu postel,která byla prázdná.Bylo
mi divné proč tu Michal není a tak jsem dopajdala do sesterny a zeptala se Karin proč už tu Michal není.Karin mi řkla,že
Michalova operace dopadla dobře tak mohl jít domů.To je hrozný,nemám jeho číslo na mobil ani adresu.Už ho nikdy
neuvidím.Když jsem vyšla před nemocnici,už jsem zase plakala.Hned jak mě Sabina viděla,zeptala se:,,Co se stalo?
A co Michal?Jak se má?"
Dobrýýýýý