Dalšího půl roku jsem jen ležela v posteli,na nic neměla náladu,ale hlavně jsem nechtěla nikoho vidět.Do školy jsem chodit přestala,protože se bojím reakce mých spolužáků.Jediný kdo ví,jak to se mnou je,je Sabina.Od té nehody je pořád se mnou a já mám alespoň trochu pocit,že jsem na světě nezůstala sama.
,,Vstupte." řeknu skleslw aniž bych se pohnula.
,,Ahoj Ivanko.Jak se máš?Už je ti líp?" ozve se z polootevřených dveří.
Ten hlas mi je povědomí,ale do té doby,než uvidím Michalovu maminku,nevím kdo se za nimi skrývá.Společně se pozdravíme a ona začíná s vyprávěním.
,,Míša Tě měl strašně ráda.Víš to?"ptá se
Rozpačitě se na ní podívám a znovu se zavrtám do peřin.
,,Chtěl si tě vzít."pokračuje
To už nevydržím a zkouším se posadit.Samozřejmě se mi to nepovede a proto radši zůstávám ležet.
,,Vím že mě měl rád.A věřte mi,že i já ho milovala tak jako nikoho jiného na světě.V mém srdci zůstave navždy."odpovím jí a z očí mi tečou slzy jako hrachy
Michalova maminka si přisedne blíž a pokuší se mě utěšovat.Nedaří se jí to,jsem k nezastavení a pořád dokola si opakuji : ,,Proč?"
Nějakou dobu tam jen sedíme a povídáme si.Nakonec mi navrhne,abych jí pomohla srovnat všechny Michalovi věci.Nejdřív se mi do toho moc nechce,ale nakonec souhlasím.
Všechno mi připadá strašně smutné a tak se znovu rozbrečím a usnu.
Probudím se až druhý den se strašnou bolestí hlavy.Zavolám maminku a ta mi donese snídani.Září jako sluníčko a vypadá velice šťastně.
,,Mami co se děje že jsi tak šťastná?" zajímám se
,,Přijede táta!A mám pro nás skvělou novinku!"zvolá radostně
Teď už chápu její radost.Vždycky se raduje když má táta přijet.Po snídani za mnou přišla Sabina a přinesla mi dárek.Dostala jsem svojí nejoblíbenější bonboniéru a hned jsem měla lepší náladu.
Odpoledne mi zavolala maminka Michala,jestli bych mohla dnes přijít.Ochotně jsem souhlasila,protože stejně vím,že nic dělat nebudu.Odpoledne mě tedy maminka odvezla k nim domů a zůstala chvíli se mnou.Já hned vyrazila do Michalova pokoje.Dnes byl tmavší než když jsem tu byla poprvé s Míšou.Zřejmě reagoval na události posledního roku.Jinak se tu nic nezměnilo.Stěny byly světlé modré a některé polepené plakáty známých fotbalistů,které měl Michal rád.Knížky a časopisy rozházené po celém pokoji.Cítím se strašně,všechno na mě znovu dolehlo a já cítím obrovský smutek.Celý pokoj byl tichý a já slyšela Michala něco říkat.Úplně se mi zamotala hlava a já se pomalu pokládala na postel.Jen tak jsem ležela,brečela a před sebou viděla Míšu.Otevřeli se dveře a vešla Michalova maminka.Polekala se co se děje,ale já jí všechno pohotově vysvětlila.Chápala to.
Po nedlouhé době jsme se společně posadili na zem k šatní skříni a pomalu rozebírali všechno jeho oblečení.Našli jsme několik desítek kusů oblečení,které jsem moc dobře znala.Míšova oblíbená trička,kalhoty,mikiny...Po šatní skříni následovala knihovna,poličky a nakonec psací stůl s fotkami a růunými popsanými papíry a sešity.Jak už to tak bývá,zasekli jsme se u albumů s fotkami.Míša byl velice rozkošný a sladký klučík s blonďatými vlásky.Bylo krásné vidět celý jeho krátký život před sebou a prožívat alespon z fotek jeho radost.Zrovna jsem byla zabraná do fotky kde jsme s Míšou společně,když Míšova maminka promluvila:
,,Ivčo,asi bych ti měla něco říct,možná budeš překvapená,ale bude lepší když to budeš vědět."
Vzhlédla jsem od fotek a upřeně se na ni zadívala.
,,Míša není můj vlastní syn."řekla pomalu
,,Cože?Jak,není vlastní?"nechápala jsem
,,Ano,je to tak jak říkám.Míša je adoptovaný,jeho pravý rodiče se zabily při autonehodě když mu byly tři roky."pokračovala a oči jí tikaly po místnosti
,,To není možné!To přece nemůže být pravda!To jste moc hodní,že jste se ho ujali."odpovídám v rozpacích
Už na začátku fotoalba mi bylo divné,že na žádné fotce není s rodiči.Byla sem zaražená,ale maminka Míši mi vysvětlila jak to bylo.To mě uklidnilo a vlastně jsem byla ráda že to tak dopadlo.Nebýt jich,nemusela jsem ho vůbec poznat!Tento den byl velice vyčerpávající a já bych ráda,když jsem ležela v posteli.
Další den ráno přijel domů táta.Já s mamkou jsme už nedočkavě čekali na tu novinku co pro nás má.Jen co vešel do kuchyně,já i mamka jsme vykřikli :
,,Tak povídej!"
Rozesmáli jsme se všichni.
,,Děvčátka,my se budeme stěhovat."řekl tatínek a sledoval naše reakce
,,Cože?Vždyť tu máš práci!"řekla mamka
,,Ne už nemám!Dal jsem výpověď a přijal práci v malém městečku na Moravě."vysvětlil nám
Obě jsme nevěděli co na to říct a koukali na sebe navzájem a pak i na tátu.
,,Doufám,že Vám to moc nevadí?Já myslím,že to pro nás pro všechny bude příjemná změna."snažil se nás rozpovídat
Maminka říká,že změna je život,ale mě to tak nepřijde.Jí to stěhování nevadí,ona se dokáže sžít s každám,ale co já?Na mě nemyslí?Co já tam budu dělat?Mí kamaríádi jsou tady.
,,Já nikam nejedu!"vyhrkla jsem
,,Proč?"zeptala se maminka
,,Nůj život je tady!Mí kamarádi jsou tady!"křičím
,,Ivo,uklidni se!Pro nás je to obrovská šance."křičí na mě táta
Pak začala obrovská hádka,ze které jsem utekla já jako první.nemohla jsem to vydržet.rychle jsem dojela do svého pokoje a hned volala Sabině.Ta hned přišla,i když už je noc.Všechno sem jí vysvětlila.Nejdřív byla zaskočená,ale když viděla jak sem na dně,začala mě utěšovat.Byla jsem naštvaná na celý svět!Nesnášela jsem tátu!Nesnášela sem nikoho!
Uteklo několik dní a naše rodina se pořád hádala kvůli stěhování.Když už jsme byli vyčerpaní tak,že jsme neměli sílu ani na hádky,uklidnila jsem se a přistoupila na stěhování.sice to je pro mě rána pod pás,ale přece nenechám rozpadnout rodinu.Několik dní před tím velkým stěhováním za mnou přišla Michalova maminka se rozloučit a řekla:
,,Kdybys cokoliv potřebovala,vždycky jsem tady pro tebe a na to nezapomeň!"
Úplně mě to zaskočilo a já jípevně objala.Obě jsme plakali...Bylo to strašně smutný a v tu chvíli jsem chtěla někam utéct.Slíbila jsem ,že za nimi budu jezdit a nikdy nezapomenu na to co udělali pro Míšu a nakonec i na to jak mě přijali jako cizí holku do své rodiny.Potom odešla....
Zanedlouho přišla Sabina.také se přišla rozloučit a přinesla mi něco na památku.Dostala jsem krásný,ručně malovaný obraz na kterém byla naše trojka(Já,Sabča a Míša).Měla jsem strašnou radost,protože jsem věděla,že je to dárek z lásk.Aby to nebylo trapné,dala jsem jí stříbrný řetízek s písmeny I a S.Nemohli jsme se od sebe odtrhnout.Já nechtěla odjet,ale nic jiného mi už nezbývalo.Sabina odešla a já usnula.
Další den jsme začínali balit.já vyklidila svůj pokoj a rodiče to ostatní.Když už byly všechny věci naskládané do krabic,přišel na řadu můj psací stůl.Bylo tam mnoho věcí a mezi nimi i společná fotka s Míšou.Dlouho jsem se na ní dívala.Nemohla jsem odtrhnout oči od jeho nádherného těla.Byl velice krásný.....
,,Už to máš hotové?"křičela na mě maminka z kuchyně
,,Ano už to budu mít.Můžete to jít odnášet"odpověděla jsem
a tak začalo naše veliké stěhování............
,,Vstupte." řeknu skleslw aniž bych se pohnula.
,,Ahoj Ivanko.Jak se máš?Už je ti líp?" ozve se z polootevřených dveří.
Ten hlas mi je povědomí,ale do té doby,než uvidím Michalovu maminku,nevím kdo se za nimi skrývá.Společně se pozdravíme a ona začíná s vyprávěním.
,,Míša Tě měl strašně ráda.Víš to?"ptá se
Rozpačitě se na ní podívám a znovu se zavrtám do peřin.
,,Chtěl si tě vzít."pokračuje
To už nevydržím a zkouším se posadit.Samozřejmě se mi to nepovede a proto radši zůstávám ležet.
,,Vím že mě měl rád.A věřte mi,že i já ho milovala tak jako nikoho jiného na světě.V mém srdci zůstave navždy."odpovím jí a z očí mi tečou slzy jako hrachy
Michalova maminka si přisedne blíž a pokuší se mě utěšovat.Nedaří se jí to,jsem k nezastavení a pořád dokola si opakuji : ,,Proč?"
Nějakou dobu tam jen sedíme a povídáme si.Nakonec mi navrhne,abych jí pomohla srovnat všechny Michalovi věci.Nejdřív se mi do toho moc nechce,ale nakonec souhlasím.
Všechno mi připadá strašně smutné a tak se znovu rozbrečím a usnu.
Probudím se až druhý den se strašnou bolestí hlavy.Zavolám maminku a ta mi donese snídani.Září jako sluníčko a vypadá velice šťastně.
,,Mami co se děje že jsi tak šťastná?" zajímám se
,,Přijede táta!A mám pro nás skvělou novinku!"zvolá radostně
Teď už chápu její radost.Vždycky se raduje když má táta přijet.Po snídani za mnou přišla Sabina a přinesla mi dárek.Dostala jsem svojí nejoblíbenější bonboniéru a hned jsem měla lepší náladu.
Odpoledne mi zavolala maminka Michala,jestli bych mohla dnes přijít.Ochotně jsem souhlasila,protože stejně vím,že nic dělat nebudu.Odpoledne mě tedy maminka odvezla k nim domů a zůstala chvíli se mnou.Já hned vyrazila do Michalova pokoje.Dnes byl tmavší než když jsem tu byla poprvé s Míšou.Zřejmě reagoval na události posledního roku.Jinak se tu nic nezměnilo.Stěny byly světlé modré a některé polepené plakáty známých fotbalistů,které měl Michal rád.Knížky a časopisy rozházené po celém pokoji.Cítím se strašně,všechno na mě znovu dolehlo a já cítím obrovský smutek.Celý pokoj byl tichý a já slyšela Michala něco říkat.Úplně se mi zamotala hlava a já se pomalu pokládala na postel.Jen tak jsem ležela,brečela a před sebou viděla Míšu.Otevřeli se dveře a vešla Michalova maminka.Polekala se co se děje,ale já jí všechno pohotově vysvětlila.Chápala to.
Po nedlouhé době jsme se společně posadili na zem k šatní skříni a pomalu rozebírali všechno jeho oblečení.Našli jsme několik desítek kusů oblečení,které jsem moc dobře znala.Míšova oblíbená trička,kalhoty,mikiny...Po šatní skříni následovala knihovna,poličky a nakonec psací stůl s fotkami a růunými popsanými papíry a sešity.Jak už to tak bývá,zasekli jsme se u albumů s fotkami.Míša byl velice rozkošný a sladký klučík s blonďatými vlásky.Bylo krásné vidět celý jeho krátký život před sebou a prožívat alespon z fotek jeho radost.Zrovna jsem byla zabraná do fotky kde jsme s Míšou společně,když Míšova maminka promluvila:
,,Ivčo,asi bych ti měla něco říct,možná budeš překvapená,ale bude lepší když to budeš vědět."
Vzhlédla jsem od fotek a upřeně se na ni zadívala.
,,Míša není můj vlastní syn."řekla pomalu
,,Cože?Jak,není vlastní?"nechápala jsem
,,Ano,je to tak jak říkám.Míša je adoptovaný,jeho pravý rodiče se zabily při autonehodě když mu byly tři roky."pokračovala a oči jí tikaly po místnosti
,,To není možné!To přece nemůže být pravda!To jste moc hodní,že jste se ho ujali."odpovídám v rozpacích
Už na začátku fotoalba mi bylo divné,že na žádné fotce není s rodiči.Byla sem zaražená,ale maminka Míši mi vysvětlila jak to bylo.To mě uklidnilo a vlastně jsem byla ráda že to tak dopadlo.Nebýt jich,nemusela jsem ho vůbec poznat!Tento den byl velice vyčerpávající a já bych ráda,když jsem ležela v posteli.
Další den ráno přijel domů táta.Já s mamkou jsme už nedočkavě čekali na tu novinku co pro nás má.Jen co vešel do kuchyně,já i mamka jsme vykřikli :
,,Tak povídej!"
Rozesmáli jsme se všichni.
,,Děvčátka,my se budeme stěhovat."řekl tatínek a sledoval naše reakce
,,Cože?Vždyť tu máš práci!"řekla mamka
,,Ne už nemám!Dal jsem výpověď a přijal práci v malém městečku na Moravě."vysvětlil nám
Obě jsme nevěděli co na to říct a koukali na sebe navzájem a pak i na tátu.
,,Doufám,že Vám to moc nevadí?Já myslím,že to pro nás pro všechny bude příjemná změna."snažil se nás rozpovídat
Maminka říká,že změna je život,ale mě to tak nepřijde.Jí to stěhování nevadí,ona se dokáže sžít s každám,ale co já?Na mě nemyslí?Co já tam budu dělat?Mí kamaríádi jsou tady.
,,Já nikam nejedu!"vyhrkla jsem
,,Proč?"zeptala se maminka
,,Nůj život je tady!Mí kamarádi jsou tady!"křičím
,,Ivo,uklidni se!Pro nás je to obrovská šance."křičí na mě táta
Pak začala obrovská hádka,ze které jsem utekla já jako první.nemohla jsem to vydržet.rychle jsem dojela do svého pokoje a hned volala Sabině.Ta hned přišla,i když už je noc.Všechno sem jí vysvětlila.Nejdřív byla zaskočená,ale když viděla jak sem na dně,začala mě utěšovat.Byla jsem naštvaná na celý svět!Nesnášela jsem tátu!Nesnášela sem nikoho!
Uteklo několik dní a naše rodina se pořád hádala kvůli stěhování.Když už jsme byli vyčerpaní tak,že jsme neměli sílu ani na hádky,uklidnila jsem se a přistoupila na stěhování.sice to je pro mě rána pod pás,ale přece nenechám rozpadnout rodinu.Několik dní před tím velkým stěhováním za mnou přišla Michalova maminka se rozloučit a řekla:
,,Kdybys cokoliv potřebovala,vždycky jsem tady pro tebe a na to nezapomeň!"
Úplně mě to zaskočilo a já jípevně objala.Obě jsme plakali...Bylo to strašně smutný a v tu chvíli jsem chtěla někam utéct.Slíbila jsem ,že za nimi budu jezdit a nikdy nezapomenu na to co udělali pro Míšu a nakonec i na to jak mě přijali jako cizí holku do své rodiny.Potom odešla....
Zanedlouho přišla Sabina.také se přišla rozloučit a přinesla mi něco na památku.Dostala jsem krásný,ručně malovaný obraz na kterém byla naše trojka(Já,Sabča a Míša).Měla jsem strašnou radost,protože jsem věděla,že je to dárek z lásk.Aby to nebylo trapné,dala jsem jí stříbrný řetízek s písmeny I a S.Nemohli jsme se od sebe odtrhnout.Já nechtěla odjet,ale nic jiného mi už nezbývalo.Sabina odešla a já usnula.
Další den jsme začínali balit.já vyklidila svůj pokoj a rodiče to ostatní.Když už byly všechny věci naskládané do krabic,přišel na řadu můj psací stůl.Bylo tam mnoho věcí a mezi nimi i společná fotka s Míšou.Dlouho jsem se na ní dívala.Nemohla jsem odtrhnout oči od jeho nádherného těla.Byl velice krásný.....
,,Už to máš hotové?"křičela na mě maminka z kuchyně
,,Ano už to budu mít.Můžete to jít odnášet"odpověděla jsem
a tak začalo naše veliké stěhování............
Diplomek!